15. července 2022
Aktuality
Kdo jsou naši kolegové a kolegyně v Oblastní charitě Červený Kostelec? Jak dlouho u nás pracují a proč si vybrali právě to své povolání? První díl našeho prázdninového seriál je tu! V hlavní roli Veronika Svobodová, staniční sestra Mobilního hospice Anežky České.
Verčo, jak vzpomínáte si na svůj první den v Oblastní charitě Červený Kostelec?
To už je dlouho. ☺ Ale vzpomínán na smích, radost a přátelskou atmosféru. Nikdy nezapomenu na skvělé spolupracovníky – byli jsme všichni mladí a plní elánu. Chtěli jsme kus našeho optimismu předávat i lidem na konci jejich života a myslím, že se nám to dařilo.
Co vás přivedlo k tomu, abyste chtěla pracovat jako zdravotní sestra?
Jako předškolák jsme měla nehodu na kole – otřes mozku a prasklá lebka (dříve nebyly helmy na kolo). Pobyla jsem si delší dobu v nemocnici a od té doby jsem toužila být tou hodnou sestřičkou, co se stará o nemocné děti. Ta moje sestřička se jmenovala Martinka. ☺ Nepamatuji si, že bych uvažovala o jiném zaměstnání. Prostě jsem chtěla být „sestřička Martina“.
Jak dlouho v Oblastní charitě pracujete?
V charitě pracuji od vzniku Hospice Anežky České, tedy nějakých 27 let. Pamatuji si, když jsem ještě jako dobrovolník myla okna a věšela záclony. Začínala jsem jako ošetřovatelka brigádnice během pomaturitního studia na zdravotní škole. Poté jsem pracovala jako zdravotní sestra na lůžkovém hospici. Po třetí rodičovské dovolené jsem se připojila ke vznikajícímu týmu mobilního hospice a nyní v něm pracuji na pozici staniční sestry.
Máme prázdniny – jaký je váš nejbláznivější/nejlepší cestovatelský zážitek?
Cestovatelský zážitek? Vzpomínám, když jsme jako kolektiv hospice jeli na Moravu na pohřeb našemu pacientovi, který nám i s celou jeho rodinou přirostl k srdci. Byla jsem mladá nezkušená řidička a měli jsme půjčené 8místné auto od charity. Potřebovali jsme doplnit pohonné hmoty... Nikdy nezapomenu, jaké pohledy na naši partičku vrhala obsluha benzinové pumpy, když jsme se šli optat, zda nevědí, jak se otevírá nádrž auta. A jestli ten diesel je ta nafta, kterou potřebujeme natankovat. :)
Máte nějakého pacienta, na kterého dodnes vzpomínáte?
Vzpomínám na paní Miladu z Prahy – optimistickou dámu, s kterou jsem si ještě po propuštění z hospice asi 5 let dopisovala).
Na pana Josefa – hráče kanasty s kýmkoliv. Hrál klidně i sám se sebou, měl notýsek a vše do něj zapisoval.
A hlavně na usměvavou paní Janu – učitelku z mateřské školky z Hronova, s jejím manželem a dcerami jsme dodnes dobří přátelé. Na jejich nanukové poháry se šlehačkou pro personál ke kávě se nedá zapomenout.
